Ze začátku to vypadalo na normální den. Ráno vstaneš, uděláš si čaj a ještě slepenýma očima mžouráš do studené mlhy za oknem. Ach bože, zimu nesnášíš. Hlavně tu šedou deku, která se několik měsíců spolu se smogem drží nad městem jak klíště v psí srsti. Naslepo jdeš do skříně, je úplně jedno, co si vezmeš na sebe, protože v takové zimě stejně všichni čučí pod nohy, aby neuklouzli. A ty koneckonců taky. Přehrabuješ se v poličkách a duchem už jsi v práci a sumíruješ si, co všechno dneska musíš udělat a čím asi tak začneš, aby to nejmíň bolelo. Vtom tvoje prsty přejedou po známé textuře.
Jemné hrbolky na mikině, steh vedle stehu, sem tam francouzský uzlík. Že by sis dneska vzala tu zářivě zelenou mikinu s vyšitým králíkem, jehož rentgenový pohled jsi už tak dlouho necítila? Váháš. Rudé králičí oči tě však přesvědčí a už si mikinu natahuješ přes hlavu. Jaké to asi bude tentokrát? Bude to jízda jako minule?
Po cestě do práce ti začnou cukat koutky úst. Nemůžeš si pomoct, ale musíš se usmívat. Lidi na tebe koukají jak na blázna. Neví, že si na hrudi hřeješ super neonového králíka, který tě už tolikrát přivedl do tak bláznivých situací, že se nad tím musíš začít bezděky smát. Už to začínáš cítit. Ten známý rytmus. Boky se ti začnou vlnit, nohy začínají podupávat. Sem tam uděláš stydlivou otočku. Nemůžeš to ovládnout. Už je ti jasné, že tvé kroky dnes do práce nedotančí.
Co sis vyšila, to máš. Každý si vyšívá svůj příběh, ať už to, co mu chybí, po čem touží, čeho se bojí, nebo to, co vášnivě miluje. Ty jsi to všechno spojila a máš svého disko králíka, který tě nutí smát a tančit. Kam tě disko kroky tentokrát odnesly? Nepovíš? Aha, aha, chápu. Tak já si jednoho taky vyšiju!
Klikni a králíka ti vyšije babička
