Všichni jsme někde začínali. Hledáte, jak večer po náročném dni zabavit ruce a vyčistit hlavu, do hospody se vám už nechce a třeba skládání puzzle je super, ale nakonec ho můžete maximálně rituálně rozbít, jako mandalu. A pak uvidíte nějaký obrázek někde na internetu, vzpomenete si na základní stehy, které vás učila babička nebo možná ještě učitelka na hodině ručních prací. A je to tam. Kolečko zapadlo na svoje místo.
Vyzkoušíte pár jednodušších věcí, možná něco jako skvrny od vína na ubruse, ruce si vytvoří paměť na jednotlivé pohyby. Stehy jsou rovnoměrnější a utažené tak akorát. A pak si prostě MUSÍTE vyzkoušet, co všechno vlastně zvládnete. Něco VELKÉHO.
Přesně jako takový test vlastních dovedností a trpělivosti vyšila před lety Hanka tohoto pandomedvěda. Dneska nám ty barvy připadají už poněkud temné, ale Hanka tenkrát chtěla, aby to v jejím obýváku vypadalo úplně jako v lese.
Hanka vyšívala všude. Doma, ve vlaku, v kavárně, na zkoušce sboru. Trvalo jí to celé měsíce, ale ten pocit, když byl pandomedvěd hotový, ten byl k nezaplacení.
Nutno dodat, že naše vyšívací babička teď stejného pandomedvěda pro jednu zákaznici na přání “vystřihla” za pár týdnů. Některé bariéry máme prostě jen v hlavě.
